HISTORIE ORIENTÁLNÍHO TANCE

Břišní tanec je zřejmě nejstarším tanečním stylem. Jeho počátky lze objevit v dávných kulturách Orientu, Indie a Středního východu. Ačkoliv si lidé v dnešní době myslí, že se jedná o svůdný tanec, jehož cílem je pobavit muže, ve skutečnosti bylo mužům dovoleno sledovat tento unikátní druh umění až v nedávné době. Původně ženy předváděly břišní tanec ženám jako součást starověkých rituálů, jež oslavovaly ctihodnou bohyni plodnosti.

V arabském světě je břišní tanec známý jako raks sharqi, což doslovně znamená "tanec z východu". Můžete se také setkat s pojmenováním orientální tanec. Existuje několik různých teorií, proč se mu na západě říká břišní tanec. V arabštině zní "tanec lidí"- beledi podobně, a však mnohem pravděpodobnější se jeví vysvětlení, že pochází z francouzského "dance du ventre" neboli "tanec břicha".

PŮVOD

Jelikož břišní tanec je spjat s mnoha kulturami, určit naprosto přesně jeho prvopočáteční kořeny je velice obtížné. Okouzlující je spojení s rituály plodnosti z doby kamenné. Množství starověkých artefaktů popisuje ženy jako božské existence, což vedlo archeology k domněnkám, že společnost považovala v té době ženy za posvátné a dominantní. Při náboženských obřadech ženy tančívaly společně, aby uctily matku zemi. Tanec představoval způsob, jak oslovit a obdivovat své božství a sexuální plodnost. Byl neodmyslitelnou součástí přípravy na porod.

Zdá se, že právě v tomto rituálním tanci tkví kořeny jeho dnešní podoby. Vlnící se pohyby a zároveň soustředění pozornosti na boky, břišní svaly a hrudník naznačují spojení s ženskou plodností, okamžikem početí i porodními bolestmi.

HISTORIE

Zvyk žen předvádět svým vrstevnicím břišní tanec se dědil po generacích až do nedávné minulosti. V Cařihradu v polovině 15. století byly cikánské břišní tanečnice najímány do harémů, aby pobavily tancem ostatní ženy, nikoli však sultána. Tančily v tureckém stylu, přitom hrály na činely a na zemi předváděly nevázané pohyby. 

Některé cikánské rodiny přesídlily do Egypta, kde rozvinuly velice oblíbený lidový taneční styl nazývaný ghazzeaw. Ženy do něj začlenily spoustu okázalých pomůcek, například závoje, svíčky a meče, které se používají dodnes.

Až začátkem 19 století se mužům poprvé naskytl krátký pohled na břišní tanec, když ghazzeaw předváděli ženy na venkovních pódiích provizorních divadel, kde si cikáni rozložili své koberečky.

V roce 1834 byl sice vlivem náboženských omezení v Káhiře břišní tanec zakázán, avšak již v 50 letech se objevil na veřejnosti znovu. Jak Evropané začali více cestovat, rostla i přitažlivost severní Afriky a Středního východu.

Umělci, jako například Renoir, Matisse a Ingres, malovali ženy z harému. Oskar Wilde uvedl Salame, biblickou tragédii, do nichž začlenil charakteristické znaky svůdného "tance sedmi závojů", v divadelní podobě v Londýně v roce 1893. Kulturní fenomén známý jako "salománie" se začal šířit Evropou.

Ve stejném roce zasáhla "salománie" i Ameriku, a to, když se na světovém veletrhu v Chicagu objevila tanečnice jménem Malá Egypťanka. Ačkoli v té době byly její exotické pohyby považovány za ostudné, diváci přišli a břišní tanečnice se poté objevily i ve spoustě prvních němých filmů v Hollywoodu. 

V severní Africe a na středním východě začaly na přelomu století vznikat noční kluby, aby uspokojily poptávku koloniálních vládců a západních turistů. Obecenstvo rádo zaplatilo, aby smělo vidět přitažlivé tanečnice oblečené ve vyšňořených kostýmech. Tančily na špičkách, předváděly jemné pohyby boky, prostřednictvím paží a rukou vytvářely impozantní gesta. Velice se přiblížily modernímu egyptskému stylu břišního tance. 

V Evropě proslula svým uměním exotického tance Mata Hari, avšak jen do té doby, než byla nařčena ze špionáže z Němci během 1 světové války. Názor společnosti na břišní tanec se změnil, a tak se tento neobvyklý způsob pohybu stával vyjádřením svobody a posílení postavení žen. Břišní tanec měl obrovský a dalekosáhlý vliv. Dokonce i mnohé veličiny moderního tance, například Isadora Duncanová, Ruth St. Denisová a Martha Grahamová, jim byly velice inspirovány.

 V průběhu hnutí žen za rovnoprávnost v 70. letech 20. století zaznamenal další oživení. Velkou měrou se o něj zasloužila turecká tanečnice Ozel Turkbas, která vydala album písní společně s brožurou, v níž názorně předváděla základní prvky břišního tance. 

Když propukla sexuální revoluce, tanec přijala celá generace žen, která byla doslova fascinována nespoutanými pohyby, kostýmy, již odhalovaly břicho, a vzájemným kamarádstvím. Po celé Americe začaly náhle vznikat taneční kurzy. Poprvé v historii módy bikiny a pásy těsně obepínající boky oslavovaly nahá bříška žen.

Magazín Life popsal břišní tanec na svých stránkách. Jak popularita tance rostla, stal se z něj způsob, jakým mohou ženy v kterékoliv oblasti potvrdit svou osobitou nádheru a vnitřní sílu. V současnosti je břišní tanec mnohem oblíbenější než kdy jindy. Zároveň se ženy začínají uvědomovat i jeho pozitivní vliv na zlepšení celkové fyzické zdatnosti. Mnoho z nich se starodávným tancem baví a zvolilo si ho jako pravidelnou formu cvičení.

Nejpřekvapivějším a nejúžasnějším rysem barvité a bohaté historie příštího tance není jen fakt, že dodnes přetrval, ale že se také rozvíjel a uzpůsobil, aby vyhovoval nynější a politické situaci.